My, z Prahy dojíždějící zaměstnanci školy, to máme občas komplikovanější. Často řešíme zpoždění vlaků, nečekanou sněhovou vánici nebo zrušený spoj. V sobotu 25. března mi však neztěžovala život ani jedna z možností. Bylo to něco úplně jiného. Podpatky.
Na poslední chvíli běžím z kopce od nádraží, snažím se u toho nerozcuchat a nezlomit si nohu. Ještěže už není sníh! Zpoza rohu pozoruji světla jídelny a dav lidí stojící frontu ke vchodu. Hned za dveřmi mě zdraví uvítací výbor složený z mých kolegyň. „Dobrý večer!“ zdravím na oplátku, jako kdybych přijela na stříbrném kočáře (a ne v rozvrzaném City Elephantu). Usedám ke stolu a užívám si, že mohu trávit čas s ostatními jinak, než na dozoru nebo při zběsilém přebíhání z hodiny na hodinu.
Ples zahajuje paní ředitelka a pár minut po začátku se přesouváme k dokonalému rautu, který pomohla připravit naše školní jídelna. Hlavou se mi honí myšlenky, jestli ještě někdy zvládnu jíst v nějaké jiné škole, když mě u nás v Mnichovicích takhle rozmazlují. K tanci hraje skvělá kapela – nechybí písničky od Olympiců nebo Abby.
Slovo dostává i paní starostka s poděkováním a přáním ke Dni učitelů. „A teď sólo pro učitele!“ zazní z pódia a já se marně snažím vzpomenout alespoň na pár kroků z tanečních. Ples uzavírá vyhlášení bohaté tomboly a poděkování hostům. Pomalu opouštím sál, zastavím se s kolegyněmi ještě ve fotokoutku a vydávám se zpátky na strastiplnou cestu na 10 cm vysokých botách. Tentokrát už ale s pocitem, že za to ty bolavé nohy stály.
Děkuji všem kolegyním a kolegům, vedení školy a obce za perfektně připravenou akci!
Za pedagogický sbor Veronika Vohlídková
